WebZdarma.cz

odkazy:

110 let cyklistiky na Pankráci

V říjnu 2009 oslavil cyklistický oddíl TJ Pankrác výročí 110 let od svého založení. Pankráčtí cyklisté jsou pokračovatelem tradic cyklistického klubu I. KČV Nusle – Pankrác, který byl založen roku 1899. Pozoruhodné je jistě to, že cyklisté na Pankráci během těchto let svoji činnost nikdy nepřerušili. I. KČV Nusle – Pankrác zpočátku pěstoval pouze závodní cyklistiku a cykloturistiku. Ve 20. letech se však začaly na Pankráci jezdit tehdy tak populární reje, krasojízda, hrát pólo a kolová. Pankráčtí cyklisté se tehdy stali klubem, který pěstoval v té době všechna existující cyklistická odvětví a svým počtem členů a sportovními kvalitami patřil klub mezi oporu tehdejší ČÚJV (Česká ústřední jednota velocipedistů) . Klub měl v Bořkově ulici na Pankráci své letní hřiště a pěknou klubovnu s kolovnou. I.KČV byl pořadatelem řady význačných silničních závodů, z nichž zejména Klimešův závod jižními Čechami na trati dlouhé 272 km a závod Praha – Benešov - Praha patřily mezi “klasické” silniční závody. Pankráčtí byli též prvními pořadateli kritéria na Smíchově, na okruhu na němž se do současné doby jezdí populární Memoriál Evžena Cihláře.

Cyklisté z Pankráce závody nejen pořádali, ale měli i vynikající závodníky. V silničních závodech patřili ke špičce B. Kubrycht, A. Krištůfek a A. Rameš, kteří reprezentovali ČSR na olympijských hrách. Jako cyklista zde začínal světový rekordman v chůzi Václav Balšán, který patřil mezi přední cyklisty – vrchaře. V době II. Světové války se jako dráhaři prosazovali Sedláček, Daneš, E. Cihlář a J. Fafek. Členy klubu v té době byli i vynikající motocykloví závodníci – plošináři Rosák a Lucák (motocyklové závody se za války prakticky nekonaly).

V době okupace však začíná mít v I. KČV Nusle – Pankrác hlavní slovo kolová a krasojízda. Po roce 1945 pořádá klub za velkého přičinění svého tajemníka Jiřího Housy řadu mezinárodních turnajů v kolové, které jsou tehdy i význačnými společenskými událostmi cyklistické Prahy, neboť se konají v Lucerně, na Žofíně, ve Slovanském domě a v sále hotelu Tichý na Žižkově. Toto období vrcholí v roce 1948, kdy je klub velocipedistů z Pankráce spolupořadatelem mistrovství světa v kolové v pražské Lucerně. Jeho členové Sedláček a Daneš se stávají vítězi a získávají první duhové trikoty mistrů světa pro československou cyklistiku. Oba pak patřili až do roku 1960 mezi elitu naší a světové kolové. Nelze však zapomenout ani na ty, kteří byli jejich učiteli – Salaquardu a Čápa (hráče, kteří získali první titul mistrů ČSR pro Pankrác), A. Krištůfka, Kučeru, Příhodu, Kreisla, Veselého, či jejich současníky Pilaře, Malého, Gavriněva, Bajera, Svobodu nebo Hrdličku. Na počátku padesátých let se několikrát změnil v důsledku tehdejších reorganizací název oddílu na Sokol Pankrác c.o., Alba Pankrác, Spartak Stalingrad Pankrác a od roku 1991 získávali krasojezdci a hráči kolové vavříny doma i v zahraničí v dresech mateřské TJ Dynamo Pankrác.

V této době získal čtyři bronzové medaile na mistrovství světa krasojezdec Jan Krištůfek a osm bronzových medailí z mistrovství Evropy přivezla dvojice žen Dana Růžičková s Janou Sladovníkovou. Tito krasojezdci byli i mnohonásobnými mistry republiky. V galerii medailistů z mistrovství republiky v krasojízdě jsou zapsána i další jména závodníků z Pankráce: Hattová s Novákovou, Houfková, FafkováRejdovou, Malý, Sluka, Štěch, Šimánek, Pech, Anděl a bratři Wellemínové. Oddíl přežil velmi těžké období, kdy v důsledku výstavby metra byla v roce 1969 zbourána tělocvična u kostelíčka svatého Pankráce a krasojezdci a hráči kolové hledali útočiště po dlouhých 14 let pro svůj trénink i závody nejen po celé Praze 4, ale i v Říčanech, Vlašimi a Roudnici. A stejně jako krasojezdci, tak i hráči kolové (Z. Fafek, Linc, O. Bartoň, Kameník) patřili mezi elitu naší kolové, které v té době dominovali bratři Jan a Jindřich Pospíšilové z KPS Brno. V roce 1983 byla konečně dostavěna sportovní hala v Lomnického ulici a právě od ní vyjížděli legendární bratři ke své závěrečné sérii (15.-20. titul mistrů světa). V nové hale vyrostl další mnohonásobný mistr ČR a účastník MS Jan Řasa (nyní trenér krasojezdců), krasojezdkyně Štveráková, Kripnerová, hráči kolové Hradecký, J.Pospíšil ml., bratři Kripnerové, Findejs, M. Bartoň, Jenčík, Hančl.

Cyklisté z I. KČV Nusle – Pankrác, nyní TJ Pankrác, nikdy neoplývali velkými finančními částkami. Jejich činnost byla vždy založena na obětavé práci neplacených funkcionářů, kteří často sahali do své vlastní kapsy, aby bylo na další činnost. Proto je vhodné při stoletém výročí vzdát hold bývalým předsedům a funkcionářům oddílu Heřmanovi, Housovi, Stránskému, Strnadovi, Jandejskovi, Kubrychtovi, Pilařovi, Jaroslavu Fafkovi (nositeli čestného uznání mezinárodní cyklistické federace UCI), J. Bartoňovi., Z. Fafkovi, J. Pokornému a J. Krištůfkovi.

 Výsledky členů TJ Pankrác na mistrovstvích světa, Evropy a národních mistrovstvích
(ČR, Československa, ČÚJV)

Mistrovství světa a Evropy

Sedláček František - Daneš Bohumilkolová Mistři světa 1948, stříbro 1947, bronz 1949
    Sedláček dále s J. Novákem z OP Prostějov stříbro 1955, bronz 1953 a 1954

Krištůfek Jan krasojízda muži jednotlivci
    Bronzová medaile z MS 1955, 1962, 1964, 1971, čtyřikrát čtvrté místo.
    Celkem 16 startů na mistrovství světa

Růžičková Dana – Sladovníková Jana krasojízda dvojice ženy
   Bronzové medaile z ME 1971 až 1978, dvakrát čtvrté místo
    Celkem 10 startů na mistrovství Evropy

Řasa Jan - krasojízda muži jednotlivci
   Dvakrát šesté místo na MS.
   Celkem 9 startů na mistrovství světa, 1 start na MEJ

Wellemín Pavel – Wellemín Petr - krasojízda dvojice muži
   Sedmé místo na MS

Štěch Karel - krasojízda muži jednotlivci
   Dvakrát sedmé místo na MS.
    Celkem 3 starty na mistrovství světa.

Beránková Tereza, Beránková Dana, Holubová Veronika, Lucie Vachková

- krasojízda ženy čtveřice

       Šesté místo na MS 2010

Beránková Tereza, Beránková Dana, Holubová Veronika, Holubová Tereza

- krasojízda ženy čtveřice

       Čtvrté místo na MS 2012... postup ze třetího místa do finále
nejvýraznější úspěch posledních let!!! 

 

Mistři Československa, České republiky (ČÚJV v letech 1939-1944)

    Kolová

Sedláček František - Daneš Bohumil – sedm tiulů v rozpětí let 1941 – 1954
Daneš Bohumil se Z. Bímou (z Bohemians) – dva tituly 1955, 1957
Čáp Karel – Salaqurda František – dva tituly 1937, 1939
Fafek Zdeněk – Brabec Jiří – dva juniorské tituly 1964, 1965
Bartoň Michal – Hančl Miloš – mistři ČR v kategorii žáků 1993

    Krasojízda jednotlivců mužů

Krištůfek Jan – 13 titulů v rozpětí let 1957 – 1974, 1x titul v kategorii juniorů 1955
Řasa Jan – 4 tituly v rozpětí let 1989 – 1994
Wellemín Petr – titul v roce 1977
Štěch Karel – 3 tituly v kategorii juniorů 1956, 1957, 1958
Sluka Václav – titul v kategorii juniorů 1959
Pech Miloš – 2 tituly v kategorii juniorů 1975, 1976

    Krasojízda jednotlivkyň žen

Vlasáková Dana – titul v roce 1952

    Krasojízda dvojice ženy

Veronika Snopková – Tereza Němečková - 1.místo v kategorii juniorek roku 2009

Růžičková Dana – Sladovníková Jana – 9 titulů v rozpětí let 1971 – 1979
Hattová Jarmila – Nováková Milena – titul v roce 1940
Vlasáková Dana – Kudrnová Eva
– titul v roce 1951
Fafková Libuše – Fajglová Ema
- titul v roce 1953
Fafková Libuše – Rejdová Jana
- titul v roce 1954
Jarošová Marta – Zacharová Alena
– titul v kategorii juniorek roku 1956
Málková Alena – Jarošová Marta
- titul v kategorii juniorek roku 1959

    Krasojízda dvojice muži

Pilař Milan – Větrovský Josef – titul v roce 1947
Krištůfek Jan – Štěch Karel – titul v kategorii juniorů roku 1955
Sluka Václav – Šimánek Antonín – titul v kategorii juniorů roku 1957

    Krasojízda čtveřice ženy

Beránková Tereza, Beránková Dana, Holubová Veronika, Lucie Vachková

první místo 2009, 2010,2011

Beránková Tereza, Mejsnarová Dana, Holubová Veronika, Holubová Tereza

první místo 2012

 

 

Dále získali hráči kolové a krasojezdci cyklistického oddílu ve stoleté historii desítky umístění na druhých a třetích místech při mistrovských soutěžích.

 

 


 

 



Historie sálové cyklistiky

zdroj: diplomová práce Milan Křivánka

 

Cyklistika - historie

Počátky cyklistiky zcela logicky souvisejí se vznikem kola. Za pravděpodobně nejranější zmínku o kole jako jednostopém dopravním prostředku lze považovat malbu v egyptském Luxoru na jednom z obelisků, jehož vznik je datován kolem roku 1300 p. n. l. Je zde zobrazen jakýsi běhací stroj, který byl uváděn do pohybu odrážením nohama od země. Podobný výjev byl objeven na nástěnných malbách v hrobce egyptského vládce Tutanchamona z roku 1350 p. n. l. (Bakalář et al., 1984, s. 5). Také ve staré Číně lze najít první pokusy o zhotovení jakéhosi jízdního kola (Musil et al., 1997, s. 42).

Myšlenkou pohybu na kole se zabýval na přelomu 15. a 16. století známý středověký filozof a myslitel Leonardo da Vinci, který nakreslil jízdní kolo s pedály umístěnými na klikách s převodníkem, s řetězem a zadním malým ozubeným pastorkem (Bakalář et al., 1984, s. 5).

Z roku 1800 pochází zmínka v zápise muzea ruského města Nižnij Tagilsk, kde zdejší nevolník E. M. Artamonov zkonstruoval tzv. samokat nebo-li samochod (Musil et al., 1997, s. 42).

Souvislejší vývoj kola lze sledovat až od počátku 19. století. Za vynálezce bývá považován německý baron Karl Friedrich Drais ze Sauerbronnu (1785 – 1851), který si v roce 1818 nechal patentovat běhací stroj, později zvaný „drezína“. Byl složený ze dvou loukoťových kol umístěných v dřevěném rámu. Na drezíně se sedělo obkročmo, jezdec se hrudí opíral o dřevěnou opěrku, nohama uváděl stroj do pohybu a pomocí předního kola řídil (Demetrovič, 1988, s. 133). První veřejnou jízdu na tomto stroji uskutečnil K. F. Drais v létě roku 1817 z Mannheimu do Schweitzingenu. Trasu dlouhou 14 km Drais ujel za hodinu. Používání tohoto primitivního bicyklu přiblížil ve své básni Slávy dcera také Jan Kollár: „Abych pak běh zrychlil kroku svého/a si času při tom uspořil/koupil jsem stroj, který utvořil/v Mannheimě Drais roku přítomného.“ (In: Bakalář, R. et al., Zlatá kniha cyklistiky, 1. vyd., Praha: Olympia, 1984, s. 5).

Draisův vynález nevzbudil ve své době velkou pozornost. Přestože se o jeho rozšíření pokoušel např. Denis Johnson s Londýna, který propagoval drezínu mezi britskou šlechtou, většího rozmachu se kolo a jeho používání dočkalo až později (Bakalář et al., 1984, s. 6). Je třeba si totiž uvědomit, že sezení na dřevěném kole nepřinášelo mnoho pohodlí, a ani tehdejší cesty nebyly k jízdě na kole zdaleka vhodné.

Postupem doby se několik nadšenců snažilo kolo upravovat. V roce 1821 vynalezl Angličan L. Gompert první pohon na náboj. Skot Kirkpatrick McMillan připevnil v roce 1839 táhlová šlapadla na zadní kolo. V roce 1853 postavil první kolo s klikovým pohonem Němec Filip Jindřich Fischer. Kliky byly přidělány přímo na ose předního kola. Stejný nápad měl i Francouz Ernest Michaux, který si umístění klik a pedálů na drezíně nechal v 60. letech 19. století patentovat jako vynález. Na tomto primitivním kole nebylo dosahováno velké rychlosti. Šlapáním se kliky sice rychle otáčely, ale ujetá dráha při jednom šlápnutí se rovnala obvodu kola (Růžičková, 1979, s. 7).

 Michauxova dílna přišla i s další revoluční myšlenkou, která posunula používání kola zase o kousek dál: použít přední kolo větší než to zadní. Přední kolo bylo vysoké a zadní oproti tomu zase příliš malé. Dráha při šlápnutí a otočení celého kola byla znatelně delší. Toto nové kolo Michaux představil na světové výstavě v Paříži v roce 1867 a od té doby se začal zájem o kola stoupat (Bakalář et al., 1984, s. 6).

V roce 1868 byly vynalezeny brzdy, o rok později se začala nahrazovat dřevěná kostra mezi koly kostrou železnou. Dalším stupněm ve vývoji kola bylo jeho oráfkování. V roce 1875 Thévenon z Lyonu obložil železné ráfky plnou gumovou obručí. Zvyšovala se tím ale váha kola. Roku 1887 zhotovil Ir John B. Dunlop jakési primitivní pneumatiky: spojil gumové hadice, nafoukl je vzduchem a ovázal pevně plachtovinou.

Další krůček k „modernímu“ kolu bylo umístění klik na rám místo do osy předního kola. Toto první nízké kolo vzniklo v roce 1895 v Anglii a začalo se mu říkat kangaroo (klokan). Angličan Lawson vyřešil v roce 1895 řetězový převod na zadní kolo a umožnil tak volbu převodu. Dnešní podobu získalo kolo především zásluhou Johna K. Starleyho, který zhotovil tzv. Rower Safety Bicykl (bezpečné kolo). Dvě stejně vysoká kola byla spojena lichoběžníkovým kovovým rámem. V jeho prostředku byly umístěny pedály s osou a ložisky, řetěz spojoval převodník a pastorek na zadním kole. Přední kolo bylo uloženo ve vidlici a řídilo se jím. Toto kolo bylo oplášťované zatím jen plátnem, ale netrvalo dlouho a plátěné pláště se nahradily gumovými nafukovacími pneumatikami (Bakalář et al., 1984, s. 8). 

Postupné vylepšování kola mělo za následek jeho masivní rozšiřování. S posledními úpravami se jízda na kole stala pohodlnou a bezpečnou. Netrvalo dlouho a kola se začala průmyslově vyrábět. Stala se oblíbeným dopravním prostředkem všech společenských vrstev na všech kontinentech světa.

První kola byla vyráběna v kovářských dílnách, jako byla např. dílna Ernesta Michauxe. Na rostoucí zájem po kolech brzy zareagovali výrobci nejrůznějších značek a začali je vyrábět sériově: kola začala produkovat např. anglická firma Singer, která se jinak specializovala na výrobu šicích strojů. Německý továrník Opel, který šicí stroje také vyráběl, jejich produkci zcela zrušil a nahradil ji právě výrobou jízdních kol. Na českém území vznikla první továrna na bicykly v Chebu, kde byla roku 1875 založena filiálka anglické firmy z Coventry. Odtud pocházela kola značky Premier (Bakalář et al., 1984, s. 9). Strojírenské závody Josefa Kohouta v Praze na Smíchově zařadily výrobu kol v roce 1880. O dva roky později se přidal i závod Viléma Michla ve Slaném. Výrobou kol se před první světovou válkou zabývala také firma Laurin a Klement z Mladé Boleslavi. Další význačnou českou značkou, která se na trhu s jízdními koly prosadila, byla chebská ESKA. Po druhé světové válce kola dodával národní podnik Favorit se sídlem v Rokycanech. V roce 1949 tu byla vyrobena první kola na kolovou pro MS v Praze a o rok později tu bylo sestaveno 50 kol pro krasojízdu (Růžičková, 1979, s. 9).

Ve svých počátcích mělo na rozšíření kol velký podíl pořádání závodů. První cyklistickou soutěž uspořádala právě Michauxova dílna s jasným cílem: přitáhnout zájem široké veřejnosti a zpopularizovat jízdu na bicyklu. Závody se konaly v květnu 1868 v pařížském parku Saint Cloud. Už v dalším roce bylo uspořádáno téměř sto cyklistických klání po celé Francii. Jistým nedostatkem bylo, že závody, které se jezdily nejčastěji v parcích nebo dostihových drahách, neměly jasná pravidla. V roce 1869 vyšlo první číslo nového časopisu Le vélocipede illustré, jehož náplní se stala právě cyklistika (Bakalář et al., 1984,     s. 7).  

Jako první veřejné cyklistické závody bývají označovány dráhové soutěže, které byly uspořádány v roce 1869 v Londýně. Za první silniční soutěž je považován závod, který proběhl v roce 1879 mezi Paříží a Rouenem ve Francii (Sommer, 2003, s. 224).

Zvyšující se počet cyklistických závodů vedl v roce 1892 ke vzniku první mezinárodní cyklistické asociace International Cycling Union (ICA). Zvyšující se zájem sportovců i veřejnosti vedl k tomu, že v roce 1896 byly cyklistické soutěže zařazeny do olympijských her v Aténách. Roku 1900 začala pracovat Mezinárodní cyklistická unie Union Cycliste Internationale (Demetrovič, 1988, s. 101).

Jízdní kolo se stalo nejen masově používaným dopravním prostředkem, ale také zdrojem zábavy a sportovního vyžití. Kolo bylo upravováno do nejrůznějších terénů a k rozličným způsobům práce s kolem. Byl vymyšlen motocykl (neboli jednokolo), dvoumístný tandem, čtyřmístné kolo kvadruplet nebo např. tricykl, což je stroj s dvěma zadními a jedním předním kolem (Musil et al., 1997, s. 42).

Původní cyklistika se tak začala brzy štěpit na nejrůznější disciplíny: silniční cyklistika, dráhová cyklistika, sálová cyklistika (kolová, krasojízda), cyklokros, BMX nebo v současnosti stále populárnější závody na horských kolech MTB. Se zlepšujícími se podmínkami společnosti zaznamenává nezanedbatelný rozvoj v moderní době cykloturistika.

 

Krasojízda - historie

Počátky krasojízdy se spojují s vynálezem draisiny jako prvního primitivního kola. Vzhledem k tomu, že udržet rovnováhu na draisině vyžadovalo určitý um, začali jezdci zkoušet různá postavení na kole a na jeho nejrůznějších částech. Stejně tak tomu bylo s ježděním na velocipedech. V době vysokých kol se krasojízda pěstovala také, i když daleko výraznější rozvoj zaznamenala až s nástupem kol nízkých. Krasojízda se začala jezdit výhradně na nízkých kolech, také proto, že jejich vlastnosti dovolovaly provádět mnohem rozmanitější cviky (Musil et al., 1997, s. 42).

Za zakladatele krasojízdy je považován Nicolas Kaufmann, původem Švýcar žijící v Americe. Ten pěstoval krasojízdu (i kolovou) na vysokých kolech už na konci 19. století. Díky propagační cestě do Evropy, kterou podnikl společně se svými krajany McAnnym a Canarym, se tato cyklistická disciplína rozšířila i na další kontinent. Zejména v Německu, Švýcarsku, ale i v Čechách – budoucích velmocích v krasojízdě – zaznamenal nový sport velký zájem.

Velkou zásluhu na zviditelnění krasojízdy měla tradiční výstava kol v Londýně v roce 1886. Při této příležitosti proběhla i tzv. Stanley Show, kde byl udělen první titul mistra světa v krasojízdě. Zlatou medaili získal právě Nicolas Kaufmann, ale nikoliv v regulérním krasojezdeckém závodě, nýbrž jako výraz vděku a poděkování za propagaci kola (Bakalář et al., 1984, s. 33).

Během dalších let se angličtí činovníci dohodli na pravidlech udělování titulu mistra světa. Zlatou medaili měl získat ten cyklista, který vyzve dosavadního držitele titulu k vzájemnému porovnávání sil a zvítězí nad ním.  Podle tohoto pravidla se dařilo Kaufmannovi udržet titul mistra světa až do roku 1891. Poté jej k vzájemnému měření sil vyzval Němec Gustav Marschner, ale Kaufmann  se k závodu nedostavil. Nepřijel ani ve zvoleném náhradním termínu, a proto byl za dalšího mistra světa zvolen právě Marschner (Růžičková, 1979, s. 19).

Na přelomu 19. a 20. století byly velocipedy nahrazovány nízkými koly. Tato změna podpořila rozvoj krasojízdy a dala vzniknout takovým sportovním kláním, jako byly např. soutěže dvojic nebo krasojezdecké reje.

Na počátku 20. století začaly vznikat desítky cyklistických spolků, kde se krasojízda pěstovala. Kvůli velkému zájmu sportovců i veřejnosti dokonce vyšly v Německu tiskem i dvě učebnice.

Během 20. století se krasojízda rozšířila na všechny kontinenty. V poslední době zaznamenává masivní nástup zejména v asijských zemích. Reprezentanti z Číny, Japonska nebo Honkongu se rok od roku umisťují na lepších místech a začínají porážet závodníky ze zemí s bohatou krasojezdeckou tradicí.

Podle písemných dokladů je za prvního českého krasojezdce považován Karel Schulz, který na nízkém dřevěném kole prováděl cviky už v roce 1876. V osmdesátých letech nastala éra kol vysokých. V Praze se cyklistika stala populární hlavně zásluhou rodiny Kohoutovy, z níž zejména Josef Kohout (1863 – 1946) se stal jednou z největších osobností cyklistiky v jejích počátcích. Právě díky jemu vznikl v roce 1881 první cyklistický spolek v českých zemích, a to v Praze na Smíchově (Reitmayer, 1978, s. 76).

Rychle začaly vznikat další cyklistické kluby. V roce 1882 byl založen spolek na Královských Vinohradech, o rok později začal fungovat Klub velocipedistů „Praha 1883“ a další. První veřejná cyklistická soutěž v českých zemích byla uspořádána v roce 1882 na pražské Invalidovně. V roce 1883 byla založena Česká ústřední jednota velocipedistů (první sportovní svaz v našich zemích), sdružující jednotlivé cyklistické kluby (Kössl et al., 2004, s. 115).

Významnou roli při rozvoji cyklistiky, včetně krasojízdy, sehrála vystoupení zahraničních krasojezdců v pražském varieté. Zde se představil v roce 1887 i Nicolas Kaufmann, o pár let později zavítaly do Prahy německé velocipedistky. V roce 1894 se Kaufmann vrátil do Prahy společně s mistrem Německa v krasojízdě Brunnerem. Jejich vystoupení podpořilo vznik krasojízdy u nás a našlo mnoho obdivovatelů. Po vzoru Kaufmanna začali brzy vystupovat čeští krasojezdci Mariani, Souček nebo Česal (Demetrovič, 1988, s. 276).

V této době byla krasojízda předváděna jako malé herecké vystoupení. Jezdci se oblékali do barevných kostýmů a jezdili pro pobavení veřejnosti. Čeští krasojezdci brzy ovládli cviky na kole také bravurně a svým uměním okouzlovali veřejnost nejen domácí, ale i zahraniční. V roce 1888 zažil veliký úspěch ve Vídni pražský krasojezdec Karel Štapfer. Na přelomu 19. a 20. století hostoval v Norimberku Josef Kohout, Petr Kohout vystupoval v Krakově, F. Žemlička v Moskvě (Demetrovič, 1988, s. 276).

Postupem času se měnilo kolo na krasojízdu. Velocipedy byly vytlačeny pohodlnějšími nízkými koly, ovšem ze začátku klasickými cestovními. Teprve s rozvojem krasojízdy se i kolo začalo upravovat: byly odstraněny brzdy, světla, sedlo a řídítka získaly speciální tvar, na přední i zadní kolo byly umístěny stupáky. Vše za účelem vymyslet co nejrozmanitější postavení a cviky na kole.

Na krasojízdu se používala i jednokolka. Na přelomu 19. a 20. stol se na jednokolkách se jezdily pro diváky velmi atraktivní reje. V roce 1887 byl v Plzni dokonce vydán i první návod k nácviku rejů. Několik cyklistů si připravilo jízdu v různých seskupeních, řadách, četách nebo zástupech. Reje se spojovaly s různými náměty: jezdil se rej květinový, vlajkový, lampionový, kostýmní aj. Tato představení byla vyhledávanou podívanou pořádanou při různých sportovních a společenských akcích. Reje představovaly jakýsi předstupeň pro budoucí krasojízdu dvojic, čtveřic a šestic (Růžičková, 1979, s. 22).

Krasojízda se brzy začala jezdit nejen pro pobavení veřejnosti, ale také soutěžně. V roce 1894 byla stanovena první, zatím nepropracovaná pravidla pro soutěž v krasojízdě jednotlivců mužů (jiné disciplíny zatím neexistovaly). Pravidla předepisovala, že každý závodník musí provést 5 povinných cviků na kole v klidu a na kole v pohybu. Pak následovalo 6 minut trvající volné cvičení na kole. V roce 1895 byla v Čechách u příležitosti Národopisné výstavy v Praze uspořádána první krasojezdecká soutěž a vítězně z ní vyšel Soběslav Mariani – neoficiálně první český mistr v krasojízdě. První česká dvojice se představila v roce 1896, a byli to Škoda s Feiglem, členové Klubu velocipedistů Josefov (Růžičková, 1979, s. 24).

Na rozvoji krasojízdy, ale také pravidel se výraznou měrou podílel další významný český krasojezdec František Kundert. Závodit začal v roce 1899 a krasojízdě zasvětil celý svůj život. Uměl jezdit na jednokolce, krasojezdeckém kole i na obruči s pedály. Jeho vystoupení měla mohutný ohlas a pomohla vzniknout dalším cyklistickým oddílům v Čechách a nově i na Moravě. Aby se krasojízda kromě estetického dojmu a několika daných povinných cviků hodnotila více objektivněji, uspořádal Kundert v letech 1932 a 1935 krasojezdecké kurzy. Jejich náplní bylo naučit jezdit závodníky podle mezinárodních pravidel (Růžičková, 1979, s. 26).

Další významnou osobností, která se zapsala do dějin české krasojízdy, se stal Kundertův žák Jaroslav Štěpán. Po úspěšné aktivní sportovní kariéře se stal činovníkem krasojízdy a autorem prvních oficiálních pravidel (Břínková, 1998,    s. 8).

Dvacátá a třicátá léta 20. století jsou ve znamení zvyšujícího se počtu závodníků v nejrůznějších krasojezdeckých disciplínách: krasojízda mužů, krasojízda žen, krasojízda dvojic, jízda na jednokolce apod. Roste počet soutěží. Za nejvyšší soutěž krasojezdců v době před první světovou válkou bylo považováno mistrovství Evropy, které organizoval německý cyklistický svaz. Od roku 1928 začala vypisovat mistrovství Evropy mezinárodní cyklistická federace. Muži jednotlivci oficiálně závodili na ME až do roku 1938, než pravidelná sportovní klání přerušila válka. Další ME se pořádalo v letech 1951 - 1956 (Bakalář et al., 1984, s. 34).

První světový titul pro krasojezdce byl udělen v roce 1956 v Kodani. Na tehdejším mistrovství světa zlato vybojoval Švýcar Tschopp, druhý skončil Gromes z NSR a třetí místo obsadil Čechoslovák Adolf Pokorný (Bakalář et al., 1984, s. 34).

Pro krasojízdu žen se od roku 1959 pořádal Memoriál Achille Joinarda. Tato nadnárodní soutěž byla považována za neoficiální mistrovství světa v krasojízdě žen. Pořádala se každoročně až do roku 1969. V této době se na prvních místech často umisťovala česká závodnice Anna Matoušková (Möhwald et al., 1969, s. 13).

Teprve v roce 1970 byla kategorie žen jednotlivkyň zařazena na MS. Poprvé se tak stalo u nás v Ostravě. Kategorie mužů a žen dvojic se stala součástí ME v roce 1970, na MS byly zařazeny až o 16 let později (Bakalář et al., 1984, s. 34).

Česká republika v minulosti patřila, a i v současné době se řadí, v sálové cyklistice ke státům, jejichž reprezentanti se pravidelně umisťují na stupních vítězů při významných mezinárodních soutěžích, jako je mistrovství světa, mistrovství Evropy nebo v současnosti nově zavedené závody Světového poháru. Za dobu své více jak stoleté existence se v české cyklistice objevilo několik výjimečných osobností, které se tomuto sportu věnovaly a díky svým úspěchům doma i v zahraničí pomáhaly s jeho popularizací. V době mezi dvěma světovými válkami dosahovali pozoruhodných výsledků František Kundert nebo později jeho žák Jaroslav Štěpán a významnou měrou se podíleli na propagaci krasojízdy u nás. V padesátých a šedesátých letech proslavil krasojízdu mužů Jan Krištůfek, když v rozmezí pěti let přivezl z mistrovství světa tři bronzové medaile. V sedmdesátých a osmdesátých letech zářila v kategorii žen Anna Matoušková, která pětkrát obsadila první místo na MS (Bakalář et al., 1984 s. 213).

Osmdesátá léta s sebou přinesla velký rozmach sálové cyklistiky, který se projevil vybudováním početné základny mladých krasojezdců. Světových úspěchů dosahovali tito krasojezdci už v juniorských soutěžích. V kategorii dospělých se výsledky jejich sportovní práce výrazně zhodnotily až v posledních deseti letech. Řeč je zejména o zlatých medailích Martiny Štěpánkové – Trnkové a Arnošta Pokorného.

V neposlední řadě je třeba zmínit dosud nepřekonaný rekord bratří Pospíšilů, kteří za svoji dlouhou sportovní kariéru vybojovali 20 titulů mistra světa v kolové.

Osobnosti sálové cyklistiky ČR:

 Jan Krištůfek (1938 – 2008) se chtěl nejdříve jako jeho otec věnovat silniční cyklistice. Oční vada však jeho působení v tomto sportovním odvětví neumožňovala, proto obrátil svůj zájem na cyklistiku sálovou – konkrétně krasojízdu. Upozornil na sebe už jako dorostenec, a to jak v krasojízdě jednotlivců, tak krasojízdě dvojic. Za celou svou dlouhou sportovní kariéru reprezentoval tehdejší československý stát celkem šestnáctkrát. Nejúspěšnější byl na mistrovství světa v letech 1959, 1962, 1964 a 1971, kdy vybojoval bronzovou medaili v kategorii mužů jednotlivců. Po skončení aktivního závodění se Krištůfek věnoval krasojízdě jako trenér a rozhodčí.

Anna Matoušková (1939 - 2004) se prosadila v krasojízdě až době, kdy ostatní závodníci končí svoji sportovní činnost. Svoji první zlatou medaili totiž získala až v 35 letech, na mistrovství světa v roce 1974 v holandském Heerlenu a další vítězství následovaly až do roku 1977 a 1979.  V letech 1970 – 1973 a v roce 1978 obsadila druhé místo. Matoušková se stala prvním československým krasojezdcem, který vybojoval zlato na MS.  

Martina Štěpánková – Trnková (*1974) začínala s krasojízdou v osmdesátých letech. Největších úspěchů dosahovala na konci let devadesátých. První zlatou medaili na mistrovství světa získala v roce 1998. Následující rok titul obhájila a další zlato do sbírky doplnila v roce 2002. V letech 1996 – 1997 a 2000 – 2001 jí patřilo druhé místo, v letech 1994 a 2003 skončila třetí. Po tříleté pauze, kdy se věnovala mateřským povinnostem, se již na stupně vítězů neprobojovala (v roce 2007 skončila čtvrtá)

Arnošt Pokorný (*1974), vrstevník Martiny Štěpánkové – Trnkové, dlouho startoval současně v kategorii mužů dvojic i v kategorii mužů jednotlivců. Ve druhé jmenované disciplíně se nakonec prosadil výrazněji. Na mistrovství světa v roce 2002 vybojoval v kategorii mužů jednotlivců stříbro, o rok později bronz. V roce 2004 jako (dosud) jediný muž v historii české krasojízdy získal na mistrovství světa v maďarské Tatě zlatou medaili. V roce 2005 se rozhodl ukončit závodní kariéru kvůli vleklým zdravotním problémům.  

Milan Křivánek (*1974), další generační vrstevník Pokorného a Štěpánkové – Trnkové, začal s krasojízdou už v 8 letech. V juniorských soutěžích startoval jak v kategorii jednotlivců, tak dvojic. Několik let tvořil soutěžní dvojici i s Arnoštem Pokorným a jejich nejlepším umístěním bylo čtvrté místo na mistrovství světa v roce 1994. Výraznějších úspěchů dosáhl v kategorii mužů jednotlivců, kdy se v letech 2000, 2002 a 2005 stal držitelem tří bronzových medailí z mistrovství světa. V letech 2000 – 2002 obsadil první místo v žebříčku UCI v krasojízdě mužů jednotlivců. 

Bratrská dvojice Jan (*1945) a Jindřich (*1942) Pospíšilové se vepsali do dějin kolové neopakovatelným způsobem. Svou první zlatou medaili získali na MS v Praze v roce 1965 a další tituly přivezli v letech 1968 – 1981 a 1984 – 1988 (Kotrba, 1987, s. 172). Přitom Jan se nejdříve věnoval krasojízdě a Jindřich vytvořil hráčskou dvojici v kolové společně s Jaroslavem Svobodou. Jindřich Pospíšil se po skončení aktivní závodní kariéry stal funkcionářem sálové cyklistiky: nejprve působil v roli trenéra reprezentace v kolové, v současné době předsedá sálové komisi Českého svazu cyklistiky.  Jan Pospíšil se přestěhoval do Švýcarska, kde si vybudoval vlastní úspěšnou obchodní značku pro výrobu kol na kolovou.

Historie pravidel:

V prvních letech dvacátého století, kdy rostl zájem sportovců o krasojízdu, bylo zřejmé, že je nutné stanovit pravidla pro závodění. Neexistoval žádný způsob hodnocení a soutěže byly dlouho posuzovány pouze podle celkového dojmu. Chyběla metodika nácviku jednotlivých prvků, přestože už v té době byly prováděny cviky velmi náročné. Nácvik prvků byl odkoukáván. Používalo se sokolské názvosloví.

První pravidla pro krasojízdu, která vyšla v roce 1924, už stanovovala délku sestav i jejich obsah. Jezdec musel povinně absolvovat povinnou i volnou sestavu a byl hodnocen následujícím bodováním: za každou minutu ježdění získal 5 bodů. Čím více prvků mohl ukázat, tím byla jeho sestava delší a více bodovaná. Součástí pravidel byl i popis technického zajištění soutěží (Růžičková, 1979,       s. 27).

Druhá pravidla krasojízdy z 1937 byla převzata z německých pravidel – podle příručky „Der Deutsche Saalsport“. Obsahovala obrázky a cviky byly přesně obodovány podle nesnadnosti. Pro jednotlivce i dvojice bylo povinné zajet v čase 8 minut 30 cviků. Základní hodnota sestavy činila 150 bodů. Popsány byly i srážky za chybné provedení: 5 bodů za nepovedený cvik, 3 body za pád, 2 body za uchopení řídítek, spuštění zvednutého kola, postavení se na jízdní plochu, 1 bod za ostatní drobné chyby.

Na dalším vývoji pravidel se podílel František Kundert. Z roku 1941 pocházejí jeho pravidla, která upřesňují, že sestava musí obsahovat 15 povinných cviků a 15 volných cviků z oficiálního seznamu cviků. Ujednoceno bylo i rozhodování, které se v téměř nezměněné podobě zachovalo dodnes: v ocenění se hodnotila dokonalost provedení jednotlivých prvků, v nesnadnosti správnost a úplnost cviků. Chyby se zaznamenávaly pomocí ustanovených znamének (Růžičková, 1979, s. 28).

Pravidla z roku 1953 původní podobu příliš neměnila, byla pouze doplněna o nové cviky. Podstatné změny přinesla teprve pravidla z roku 1969, která upravovala základní hodnotu sestavy z dosavadních 150 na 200 bodů. Jízdní doba se zkrátila na 6 minut. Byl změněn i počet cviků: pro jednotlivce pravidla předepisovala 26 cviků a pro dvojice 22, z nichž polovinu jeli závodníci na dvou kolech a druhou polovinu na jednom. Nevelké úpravy a popis nových cviků přinesla i pravidla z roku 1975. Ta platila až do roku 1983, kdy nová verze přinesla změny v bodových hodnotách cviků. Nově byla upravena jízdní doba pro žáky z 6 na 5 minut a počet cviků byl snížen na 22. V letech 1990, 1998 a 2002 byla pravidla aktualizována jen s malými změnami a vložením nových cviků (Pravidla UCI, 2002, s. 21).

Radikální změnu pravidel přinesl rok 2008. Jedním z mnoha důvodů je zrychlení soutěžní jízdy a zatraktivnění krasojízdy pro diváky i samotné sportovce. Byla zrušena základní bodová hodnota 200 bodů a zásadní změnu znamenají změny bodových hodnot cviků. Nově se hodnotí již samotný nástup jezdce na jízdní plochu před zahájením samotné sestavy. Při zvolání „start“, kterým se oznamuje začátek jízdy a spouští se časomíra, už může být závodník v pozici prvního cviku sestavy (např. při stoji na sedle), tzn. nezačíná z pozice jízdy v normálu. Ke stávajícímu provedení byly nově zavedeny cviky do půl kruhu (-C-) a půl osem (-S-). Jízdní doba se zkrátila pro všechny kategorie na 5 minut. Během nich musí žáci zajet 25 cviků (dosud bylo povinných 22 prvků), krasojezdec v kategorii jednotlivců musí předvést 30 cviků místo dosavadních 28. Dvojice mají předepsáno splnění 25 cviků místo původních 22. Nejméně 8 a maximálně 15 prvků musí být zajeto na jednom kole. Byla stanovena nová kategorie smíšených dvojic. Jezdec ze smíšené dvojice už ale nesmí startovat v jiné dvojici (muž v mužské a žena v ženské), účastnit se může už jen soutěže jednotlivců. Pro kategorii jednotlivců byly zavedeny dva taktické cviky, které spočívají v tom, že jezdec se až v průběhu sestavy může rozhodnout zařadit vyšší náročnost taktického cviku podle momentální situace (např. točitý skok psaný v sestavě má 5 otoček, jezdec může skočit 7 otoček). Rozhodčí zaregistrují a zvýší psanou hodnotu sestavy (Pravidla UCI, 2008, s. 5 – 20).